Skořápka

O PŘEDSTAVENÍ

V zapadlé knihovně se schází nesourodá dvojice. Zakřiknutá knihovnice a suverénní zlatokopka. Co přinese toto setkání? Komedie o nečekaném přátelství a cestě ke svobodě.

Inscenaci Skořápka je postavena na protikladu dvou postav, které se střetávají jakoby náhodou, ale které se právě díky svému setkání transformují v lepší a chcete-li hlubší podobu.

Tvůrčí princip založený na dvou extrémních kontrastech je pro autora zjevně hybný motor práce. Při psaní naslouchá svým postavám a nechá je – bez zbytečných autorských zásahů – svobodně, skoro až pirandellovsky, rozvíjet. Z této tvůrčí metody, v níž dramatik „jen“ naslouchá postavám, které stvořil, je zřejmé, že v textech Marcina Szczygielského nejde ani tak o příběh, který se může zdát předvídatelný či příliš jednoduchý, ale že jde především o zkoumání lidských bytostí a jejich masek.

Mimikry, ať už obranné nebo účelné (či obojí), vedou Szczygielského ve k umné hře s typem a charakterem. Jakoby pracoval s principem antických Povahopisů, v nichž Theofrastos z Efesu krátce a vtipně popsal typy povah attické komedie (Pokrytec, Pochlebník, Báchorkář, Hamižník atd.). Na začátku se na scéně vskutku objeví dva extrémní typy, někdy nás dokonce napadne – a je to tak v pořádku – že se figury pohybují na hraně karikatury. Brzy je ale zřejmé, že Szczygielski s tímto řekněme „efektem primitivního typu“ počítá. Karikatura to rozhodně není samoúčelná, neboť ji Szczygielski používá jako mimikry, jako zastírací manévr, jako masku, za niž se postavy schovávají. Jaká je jednodušší a zdánlivě účinnější obrana před komplexy než sebeklam? Stěžejní Szczygielského téma pak proto vnímáme jako boj o sebe sama se sebou samým. Ostatně není právě obrana založená na podlehnutí hlouposti či zjednodušení, které vede k vyhrocení všech latentně přítomných charakterových vlastností jednou z nejčastějších obran v dnešní společnosti vůbec?

Szczygielski však nesetrvává u pouhého konstatování společenského jevu, ale snaží se dokonce ve své práci nalézt cestu, jak problém vyřešit, jak se z obranné karikatury dostat, jak ji překonat, a jak dospět ke své podstatě. Jakkoli se to může zdát naivní, klíč logicky spatřuje v mezilidských vztazích a odbourání všech předsudků v naší komunikaci a vnímání. Pokud dáme šanci tomu druhému, ten druhý ji dá nám. Potom, co jsou postavy schopny překročit stín svého prvního dojmu, poté, co dokáží vyhnat z myšlení matoucí Haló efekt, jsou schopny – nikoli prohlubovat svou povahu – ale prozrazovat či ukazovat, že tam ta hlubina byla vždycky a tuto hlubinu sám pro sebe i pro ostatní prosvítit a prodýchat. Každý z nás je podle Szczygielského uzavřen ve své ochranné skořápce, jejíž křehkost určuje jen naše vůle.

„Pod komediálními scénami je v této hře něco hluboce lidského, opravdového.“ (Alena Mihulová) 

„Jedním z hlavních témat je, jak se zbavujeme svých skořápek či masek, jak překonáváme mimikry, jak nasloucháme, komunikujeme a snažíme se být otevření tomu, co neznáme. Potkají se dvě odlišné osobnosti podléhající svým předsudkům a strachům. Během hry se ale vzájemně otevřou a najednou zjistíme, že cesta k růstu je velice snadná. Stačí, aby si lidé navzájem naslouchali.“ (Pavel Ondruch)

OBSAZENÍ A TVŮRCI

Halina Kocembová: Alena Mihulová
Roxana Klíčková: Petra Nesvačilová

RECENZE

„Křehký a dojemný příběh o náhodném setkání dvou žen v odlišných životních situacích a zdánlivě tak rozdílných povah se prostřednictvím bezchybné herecké partneřiny Aleny Mihulové a Petry Nesvačilové proměňuje v neomylný tah Divadla Ungelt na branku diváckých srdcí. Ten veskrze příjemný pocit a katarzní zážitek z pozvolného oťukávání skořápek obou hrdinek, jejich cesty k pochopení a vzájemnému obohacení si hýčkám ještě teď. A tleskám!“ z kritiky Heleny Grégrové (i-divadlo.cz)