Miss Dietrich lituje

O PŘEDSTAVENÍ

Matka Marlene Dietrich a její dcera Maria Riva ve strhujícím rodinném souboji. Láska a sebeláska, zlatý prach slávy Hollywoodu a neúprosný čas, věčná bitva s minulostí. Kdo zvítězí...?

Britská dramatička zralé střední generace Gail Louw se ve své hře Miss Dietrich lituje (Miss Dietrich regrets) z roku 2015 podívala na dietrichovskou legendu intimní rodinnou přímo bergmanovskou optikou. Většina existujících uměleckých děl vycházejících z  Marlenina osudu akcentuje zcela jiné pohledy: buď rozvolněnou sexualitu, kdy je Marlene symbolem a  snad i  hybatelem sexuální revoluce, nebo „glamour“, kdy tvůrce zajímá její vrcholné umělecké období, a tedy období zlatého předválečného Hollywoodu plného elegance, lesku bohatství, hvězd, večírků a svobodné zábavy. Skvostný nápad zachytit Marlenin konec v souboji s dcerou nenapadl Gail Louw, ale její přítelkyni britskou divadelní herečku Felicity Dean (s níž v roce 2014 napsala hru Camera Obscura). Louw se pak rozhodla velkolepý osud zkoncentrovat v jeden hutný dramatický souboj, který ctí nejen jednotu místa, času a děje, ale také jednotu dialogu.

Hvězdu Louw nasvítila v jiné, řekněme lidsky nemilosrdné perspektivě. Z  románu Marlene Dietrich od Marii Rivy čerpá, mnohdy doslova (například přepis „pohřebního“ monologu), klíčové pasáže a propojuje je všeplatnou dramatickou situací, kterou zná mnoho dospělých lidí – dcera navštěvuje stárnoucí nemohoucí matku a řeší, jak přistoupit k jejímu konci.

Hra by proto mohla být chybně chápána jako bulvární nakukování do soukromí slavných, kdyby netematizovala dnes tolik aktuální problémy mediálních klamů a kreativního nakládání s pravdou. Příběh se ze symbolické umělecké zkratky stal nástrojem byznysu (reklamy) a  prostředkem, jak manipulovat s realitou. A takový přístup k příběhu je tím nebezpečnější, čím víc jej akceptujeme jako standard našeho jednání. Ve hře Miss Dietrich lituje tak najednou vedle mateřství vyvstává další tentokrát společenské téma: problematika mediálního obrazu člověka, tj. rozpor mezi tím, jak se jevíme a tím, jací ve skutečnosti jsme. Gail Louw se ve všech svých hrách snaží rodinný příběh nahlížet právě z takové celospolečenské perspektivy. Možná i proto často píše na základě skutečných událostí a osob.

„Jde o velký duel dvou silných žen, z nichž každá má svou pravdu, nesou bolesti a křivdy.“ (Radovan Lipus)

„Ta hra se odehrává v době, kdy se Marlene už uzavřela veřejnosti. Nejzajímavější na tom je to, jak se tak velká umělkyně vyrovnává s osaměním.“ (Regina Rázlová)

OBSAZENÍ A TVŮRCI

Maria Riva: Simova Postlerová

Marlene Dietrich: Regina Rázlová

RECENZE

„Obě herečky nabízejí divákům strhující obraz oboustranně bolavého vztahu. Regina Rázlová jde naplno do razantního groteskního sebeshození, ošklivosti a šokující otevřenosti své postavy, ale současně je v ní stále cosi z ušlechtilé rasy ženy, jež okouzlovala davy. (…) Pro herecké výkony i souhru obou protagonistek už teď inscenace patří k vrcholům Ungeltu.“ z kritiky Radmily Hrdinové (Právo)